Obyčejný příběh

Napsáno životem

Obyčejný příběh

Autor PaJa 2000

Svět lidí s mentálním postižením je pro mnohé velkou neznámou, neboť od toho normálního světa je často více či méně izolován. Neznalost pak zákonitě plodí nepochopení, které brání plnohodnotné komunikaci mezi oběma světy. Lidé s mentálním postižením tak dlouhá léta nežili s námi, ale kdesi vedle nás ve fyzické a sociální osamělosti. Výsledkem této politováníhodné skutečnosti byla celá řada nesmyslných a hrubě zkreslených informací o jejich skutečném životě, o jejich potřebách, přáních i dovednostech. Mnozí z nás si kladli a kladou otázku, zda-li život mentálně postiženého člověka má vůbec nějakou smysluplnou hodnotu. Kde je v této souvislosti hranice skutečného, důstojného lidství. Musím ze své vlastní zkušenosti přiznat, že život s mentálně postiženým člověkem rozhodně není procházka rajskou zahradou. Je to život plný hledání, časté beznaděje, bolesti ale i lásky, trpělivosti a pokory. V žádném případě však nemusí vést k osobní či rodinné tragedii. Může to být svět nečekaných zážitků, neuvěřitelných kontrastů a hlubokých citových prožitků. Beznaděj dnů, týdnů či měsíců může být vystřídána opojným vítězstvím a těžce vydobytý pokrok dlouholetým trpělivým snažením vám může zmizet do nenávratna téměř v několika hodinách a vy opět můžete stanout kdesi na začátku. Lidé s mentálním postižením bývají velmi senzitivní, bezprostřední a silně vnímaví. Mohou se stát věrným zrcadlem kvality lidské duše. Jejich nerozumnost jim dává schopnost odhalit tajná zákoutí našeho nitra. Nechápou co to znamená být slavný, vážený či ověnčený tituly a posty. Oni hledají ve svém protějšku porozumění, důvěru, něhu, lásku a radost. Máte-li zájem, nahlédněte prostřednictvím několika obrazových střípků a drobných odlehčených postřehů do jednoho konkrétního osudu.

Jmenuji se Štěpán. Prvních pár měsíců to nebylo nic moc. Než jsem se stačil na tom širém světě rozkoukat, měl jsem hadicí spojenou hlavu s břichem. Doktoři se zkrátka rozhodli provést takový malý meliorační zásah do mé centrální nervové soustavy, neboť vznikající rybník v mé hlavě se jim ale vůbec nelíbil. Zřejmě se obávali toho, abych v pozdějších letech sehnal dostatečně velikou pokrývku hlavy. Často se nade mnou scházeli v bílých pláštích a jako sudičky vedli samé, rádoby moudré pohřební řeči – nebude chodit, nebude mluvit, nebude chápat, nebude tohle to, nebude támhle to. Mě to celkem nevadilo, já se odmalička všemu rád smál, ale máma s tátou z toho byli pořádně zdrblí. Pravda je, že takových dětí jako já, se nejenom ten rok, mnoho nenarodilo. Ale co, každej jsme holt nějakej.

Ze začátku mě nikde nechtěli a tak jsem spokojeně a šťastně vyrůstal ve skromných vesnických podmínkách. Máma s tátou dělali co mohli. Zdravé vesnické povětří, strava bohatá na čerstvé vitamíny zeleninového a ovocného původu, domácí vejce a libová králičí pečínka měla pozitivní vliv na můj tělesný i duševní vývoj a když jsem s hrdým pocitem vítěze v šesti letech odložil přes den pleny, pochopil jsem, že mé dětství v několika příštích desetiletích asi nejspíš skončí.

(Na vysvětlenou pro případné horlivé ochránce lidských práv. Do té králíkárny jsem vlezl sám, dvířka sice zavřel můj mladší nezletilý bratr, ale já si tak alespoň na vlastní kůži vyzkoušel, že být králíkem není také bůhvíjaká výhra.)

Občas jsem musel i tvrdě pracovat, abych nerostl jako dříví v lese a zasloužil si tak svůj denní příděl stravy. O zeleninu je nutné řádně pečovat a to byste nevěřili co ty potvory králíci sežerou, a tak jsem i já přiložil ruku k dílu. Nutno ale podotknout, že za hustého deště a silných mrazů jsem mohl pobývat ve svém útulném pokojíčku.



Zde jsem, s pílí sobě vlastní, rozvíjel své logické a kombinační schopnosti. Už v šesti letech jsem dokázal bez cizí pomoci postavit komín z několika kostek a tu Rubikovu jsem oslintal ze všech stran. Prohlížením knížek a posloucháním pohádek z audio kazet, jsem získal celkem slušnou slovní zásobu a nutný intelektuální rozhled. Velkou pozornost jsem též věnoval studiu života hmyzu. Přímo mě fascinovaly pavoučí sítě, kterých jsem se bál a zároveň jsem je s vášní lovce všude vyhledával.

Co doopravdy miluji je koupání a v létě si ho užívám do sytosti. No řekněte, kdo z vás se rád necachtá v nějaké té louži? V jednu dobu trápila mé rodiče vážná obava, aby mi ke všemu tomu ostatnímu genetickému ozvláštnění ještě nenarostly plovací blány. Bohužel zatím nic, příroda ne a ne přidat taky něco užitečného. To by se to pak panečku nabírala voda a písek do kyblíku. No uvidíme léto se opakuje každým rokem třeba vytrvalý trénink přinese své ovoce, ale rodičům ani muk, oni by se asi zlobili.

Poklidná vesnická idylka mého dětství byla zásadním způsobem narušena, když jsem musel do školy. Vždyť to znáte, každý tam musí. Máma s tátou se radovali skoro jako blázni a já dodnes nechápu z čeho. Když šel do školy můj mladší brácha, proběhlo to bez většího rozruchu. Škola je celkem fajn, mám tam spoustu kamarádů, ale někdy mi taky leze pěkně na nervy. To pak sbalím věci do tašky a můžou mi všichni vlézt na záda. Na škole mám nejradši prázdniny, přestávky a paní učitelku.

Jsem společenský tvor. Mám rád karnevaly, maškarní bály, divadlo, koncerty i do kina rád zajdu, když se uráčí jít někdo se mnou a to se naštěstí stává celkem často. Když na mě občas přijde přemýšlivá nálada a rodiče mě vezmou s sebou například do kostela, v klidu a míru rozjímám. Rád poslouchá podmanivé tóny varhan a zpěv náboženských písní. Duchovní atmosféra svatostánku mě naplňuje pokorou a vědomím, že to boží stvoření o kterém občas tak procítěně hovoří pan farář mohu být klidně i já. Kontrolní otázka : Už jste odhalili mé přestrojení?

To se mi stává často. Získat nějakou novou zkušenost je mnohdy fuška. Když na to koukáte z bezpečné vzdálenosti vypadá to jako hračka, ale když vás ta gumová věc chytne kolem břicha nebo za ramena je po legraci. Brácha se pak jenom řehtá, máma se schovává kdesi v jahodách a táta na druhém konci zahrady seká trávu. Tam to šlo, ale jak teď ven?! To mě dovede opravdu naštvat. Vám se to nestává?

Čas od času je nutné si sednout a vážně se zamyslet co a jak dál. Musím se přiznat, že mám do budoucna nějaké plány. Rád už bych konečně ve svých osmnácti letech například pochopil, proč musí být trojka za dvojkou a ne naopak. Proč se malému černému sněhulákovi bez nosu a čepice říká osmička a proč také na mě někteří lidé na ulici dlouze zaraženě zírají a když je chci pohladit, z neznámého důvodu prchnou. Co myslíte, nejsou nějací divní? Mám občanku, příští rok ukončím desetiletou povinnou školní docházku a stanu se výdělečně činným, neboť získám jakýsi individuální nebo invalidní důchod. Takže má nejbližší budoucnost s sebou přinese určité změny. Doufejme, že k lepšímu. Jsem bytostný optimista a nevím jak vy, ale já mám život opravdu rád.